Ahoj vsichni, kteří nám fandíte. Po včerejším hektickém balení, které se nám mimořádně povedlo, narvali jsme všechny věci do auta, jsme se dnes konečně vydali na naši dalekou cestu. Hned po startu v 6,00 jsme se dočkali prvního konfliktu, když se v autě asi pět kilometrů za Žamberkem ozvalo z davu našimi dětmi oblíbené „Kdy už tam budeme“. Tuto krizovou situaci sme vyřešil všeobecným veselým a příslibem, že jak jen to bude možné dáme si po kořaličce. Cestu po Německu a Dánsku jsme zvládli bez větších problémů. Až ve Švédsku, když řídil Karel a dohledoval ho Radovan došlo k malému incidentu. Za zdánlilvé mlhy před námí se vyklubal kamión, kterému ve sto dvaceti killmetrové rychlosti začli hořet pneumatiky. Dostali jsme velkou ránu kusem utržené pneumaiky do podvozku a zasipal nás proud jisker. Díky mistrnému umění navigátora pana R který zvolal „BACHA VOLE!!“ a gepardím reakcím řidiče pana Karla jsme se vyhnuli naprosté katastrofě a nezměněnou rychlostí pokračovali vpřed!Bylo to o fousek. Další cesta se již odehrávala bez nějakých větších problémů. Ve Švédsku krásně jak na jaře, ale ve Finsku hnusně jak v dubnu. Cestou jsme ještě navštívili Santa Klause v jeho rodné vesničce ve finském Rovaniemi. A protože jsme celý rok byli hodní hoši, slíbil nám, že si můžeme přát co chceme (přejeme si kapitální tresku!). Teď sedíme v hospodě v Ivalu a dáváme si místní pivko. Teda jen já. Ostatní se rozhodli dát si kafíčko (lemcají v chatce slivovici). Zítra Vás budu znovu informovat o zážitcích, které jsme zažili. P.S: Michal se znovu osvědčil jako excelentní řidič, který nás dovezl na místo určení. Nebýt to zapřísáhlý abstinent, všíchni z expedice bychom ho počastovali nezměrným přídělem chlastu. Buď jemu dík. Zítra nás čeká poslední a závěrečná část putování a ozveme se Vám z Nordkappu.